Konečně nadešel čas, kvůli nedostatku bílé pokrývky už jednou odložené, Výpravy za sněhem. Tu mělo pod palcem bratrské duo Bumerika (anebo Amebo, jak se vám líbí), tedy Bubo a Amerika. S asistencí již zkušenostmi ošlehaného Šarpsuse byla naplánována výprava do okolí šumavské Železné rudy, pro kamzíky a medvědy na běžkách, pro rysy na bobech. Co ale čert nechtěl, i těsně před druhým termínem se po několika nadějných týdnech nekolegiálně oteplilo a sníh prakticky zmizel. Bumerika tedy rozhodlo, že zůstaneme u tradičnější, pěší varianty.  Jak se ale budete moci dočíst dále, počasí nás opět pořádně vyprankovalo.

V sobotu 25. 2. jsme vyrazili v počtu 15 maníků vlakem směr Špičák. Už když jsme vystupovali, uvítalo nás neočekávané množství sněhu (jen takový poprašek, ale nečekali jsme ani ten). To muselo, celkem logicky, vyústit v první sněhovou bitvu, která byla vlastně i poslední, páč se ve větší či menší míře odehrávala značnou část výpravy. Prvním cílem akce byl vrchol Pancíře. Na nic se tedy nečekalo a skupina začala odhodlaně ukrajovat výškové metry. Cesta se samozřejmě neobešla bez her pro zpestření včetně spousty atomů, kámen nůžky papíru anebo Pašeráků a policajtů, při kterých si policajti na nic nehráli a tak bylo k vidění několik tvrdých zákroků. Pašeráci se ovšem ukázali jako tvrdý oříšek a i přes všechny obtíže se jim podařilo propašovat své zboží kam potřebovali. Oběd, který byl plánován na vrchol Pancíře, musel být ku nelibosti zúčastněných oddálen o nějaký ten kus dál, protože na nejvyšším bodu výpravy nepříjemně foukalo a byli jsme i přes krásné výhledy nuceni zavelet k ústupu do lesa. Přestávka na jídlo byla tedy situována u odpočívadla u Tomandlova křížku zhruba kilometr severně od vrcholu. Tady si z nás začalo dělat počasí pěkný humory, protože, ač v lese, foukalo tady bezmála stejně jako na Pancíři. Co ale dělat, tentokrát už hlad zvítězil nad teplotním komfortem. Jakmile jsme dojedli a dali se do pohybu směrem zpátky k Železné rudě kolem pramenu Úhlavy, foukat samozřejmě přestalo… O nějaký ten kus dál dokonce vysvitlo slunéčko a tak Bumerika vycítilo příležitost ke krátkému povídání o historii Šumavy a bezpečnosti na horách, Hančem a Vrbatovi. Toto povídání se ukázalo jako osudové, protože za několik dalších okamžiků, krátce po dohrání Amerikovy hry na horolezce, kteří se snažil za přítomnosti různých komplikací jakými byla mlha, hluboký sníh nebo třeba Yetti dobýt Mount Everest, nás počasí vyprankovalo podruhé a tentokrát definitivně. Přesně jako v příběhu dvou Krkonošských lyžařů se během chvíle prosluněná obloha změnila ve vydatnou horskou vánici, která nás provázela už celý zbytek výpravy až do Železné Rudy. Vyhlídky na přežití v očích některých členů výpravy nebyly moc vysoké, ale nakonec všichni, vyzbrojeni humorem a odhodláním, úspěšně došli až do cíle.

Výprava byla tedy více než zdařilá, i když tak, jak mi jsme našli sníh na Špičáckém nádraží, tak sníh pak našel nás po cestě z Pancíře do Železné Rudy. Nakonec bych pro ilustraci rád vyzdvihnul pár výroků z prostředka sněhové vánice:

„Asi spáchám Vrbatu“ – Tráva

„Doufám, že to přežijeme, protože si chci ještě koupit sprajta“ – Šách

„Já mám v plánu smrt, že mě zabije nějaký zvíře, ne sněhová vánice“ – Traktor

Čugi