Středa 28. 9. 2022 byla dnem nikoli jen české státnosti, ale také první oddílové výpravy letošního skautského roku. Jenomže jak se svátek svatého Václava blížil, vyhlídky nevypadaly vůbec dobře. Především předpověď počasí, která slibovala celodenní déšť, nedávala maníkům klidného spaní. Nakonec se ale jako vždy ukázalo, že jednapadesátníci mají tuhý kořínek a když je nezastavily ani zavěje sněhu, žádná jiná voda to dokázat nemůže. U paluby Hamburk se tedy sešli v hezkém počtu 17 kluků. Nemyslím samozřejmě ono německé přístavní město, ale stánky u nádraží, kde nemají levnou krásu, ale tak normálně drahý pivo a moc dobrý chlebíčky. Místo občerstvení jsme ale nakoupili lístky do autobusu a vydali se vstříc novým zážitkům.

Naší konečnou zastávkou autobusu a zároveň výchozím bodem výpravy byla obec Nová huť u Dýšiny. A jelikož 28. září je dnem české státnosti, nemohla další cesta vést jinudy než skrze stěžejní události českých zemí od panování knížete Václava až po sametovou revoluci. Z důvodu nedostatku času a technologií jsme ale byly českou historii nuceni absolvovat jen v okolí Kokotských rybníků, Klabavy a Ejpovic. I tak jsem ale přesvědčen, že to stálo za to! Já si třeba z výpravy odnesl, že složit rozstříhanou podobiznu Karla IV., když je rozstříhaná až moc, je těžší než vyluštit kdejakou šifru a že i bitva na Bílé hoře se dá vyhrát ve čtyřech proti třinácti (i když až na třetí pokus, holt kvantita má pořád většinou na vrh). Kalous si zase z výpravy odnesl pěkně velkého hřibáka, Šách hrnec a Tonda žehličku. Když kolem oběda pak přestalo pršet a vysvitlo slunko, klukům se po dešti tak stýskalo, že si našli zábavu v lovení krabiček od jídla z rybníka… (jakýkoliv strach rodičů v této pasáži by byl ale zbytečný, nikdo do rybníka nespadl). Ani během přenosu skautské pošty neodradily mokrá tráva a bahno nováčka Péťu, aby se při atomu hrdinsky vrhal do příkopů u cesty. I když pravda, bohužel za cenu nedoručení velmi křehké zásilky. Holt život je o prioritách… Zlatým hřebem celé výpravy pak byly bezesporu ejpovické bývalé vodní tunely. To by člověk nevěřil kolik radosti může vzbudit bezmyšlenkovité běhání za ohlušujícího řevu temnou, kilometr a půl dlouhou dírou v zemi. Anebo možná i věřil, byl to fakt zážitek.

Suma sumárum, i přes nepříznivé vyhlídky na počasí, si dovolím ohodnotit výpravu jako velmi povedenou. Ztráty zůstaly na nule, mokří jsme byli naštěstí jen v rámci mezí a domů jsme se vrátili s dobrou náladou.

Ba ne, teď jsem si vlastně vzpomněl, jedna ztráta přeci jen byla…rysáckej deštník…☹

Čugi