Jak se blížil termín tradiční oddílové podzimní výpravy, stále více jednotek mé pozornosti se začalo upínat na předpověď počasí, která, jakoby naschvál, opět slibovala perfektní podmínky pro Jednapadesátku, HUHA. No považte, středa 6°, čtvrtek 7°, pátek 6°…sobota -1° a dopoledne ještě chladněji. Pěkný, říkal jsem si, tak si švihneme první výpravu na sněhu už v půlce listopadu, proč vlastně ne. No a tak jsme si teda švihli první výpravu na sněhu už v půlce listopadu. Do ultimátní Brblovo drsárny, na kterou tak rád a často vzpomínám a o které bardové všech končin našeho oddílu slavně pějí balady (https://soundcloud.com/jarda-bene-617521582/balada-o-brblove-drsarne), nám sice pořád chybělo zhruba 195 cm sněhu, ale i tak se zejména vlivem velkého teplotního skoku jednalo (především pro ještě nezocelenou omladinu) o várku cenných zkušeností.

Účast na výpravě byla skrovnější než jsem očekával. Nutno podotknout, že jsem měl ale po vydařené Svatováclavské výpravě s hojnou účastí velké oči. Ještě těsně před odjezdem účast několik maníků odřeklo, škoda. Nakonec nás tedy vyrazilo deset. Jádro skupiny tvořili již ostřílení a nezastavitelní Gbelda s Nikem společně s udatnými rádci skautských družin. Z mladších skautů vyrazil pouze stálice Kalous, Zelda a nová tvář družiny medvědů Péťa. K nám všem se pak připojil jediný, ale zato chrabrý rys Max. V tomto složení jsme tedy nastoupily do vlaku regionální panter ve směru Beroun. Spoj byl nadmíru přeplněn skautskými skupinami mířícími za akcí a tak jsme se ve Svojkovicích, kousek za Rokycany, vysadili úspěšně ven. Cíl dnešní expedice byl jasný, vrch Žďár.
Už kousek za zastávkou, ještě ani ne pryč z obytné zástavby, jsem vytáhl z batohu toaletní papír. Ne, kálet jsem fakt nechtěl, ani nikdo ze skupiny, dokonce ani Gbelson a dokonce ani Tráva. Fakt ne. Ten třívrství poklad do těžkých časů jsme místo základní hygieny použili na takovou rychlou teambuildingovou aktivitku, ať se o sobě dozvíme taky trochu něco víc že…hlavně ať se my starší trochu seznámíme s mladou krví. Každý si tedy utrhl z ruličky tolik čtverečků, kolik by spotřeboval za jeden týden na táboře. Nevěřili byste, co se člověk takhle o ostatních dozví…Byli tací, kteří by si skromně vystačili s jedním kouskem (bezesporu velmi odvážný (nebo taky…ehm…řekněme nehygienický) počin) a byli také tací, kteří odmotali tak, že skoro nezbylo na zbytek. A aby si teda někdo nemyslel, že to bylo celé jen o tomto, tak hlavní pointa přišla záhy. Každý měl za úkol povědět o sobě tolik vět, kolik si utrhl čtverečků. Třeba právě takovému Gbelíkovi by to vystačilo na celou autobiografii.
Sotva Gbelson domluvil, rozdělili jsme se do dvou skupin ve kterých jsme pak absolvovali všechny zbývající hry výpravy. Jako první přišla tajná zpráva, kterou si měli členové skautského odboje během celé výpravy pokud možno potají mezi sebou předat. V tom jim ovšem bránilo gestapo, které se naopak snažilo od odbojářů zjistit co nejvíc informací. Řekl bych, že mě to překvapilo, ale vlastně mě to ani trochu nepřekvapilo, když téměř vzápětí po zahájení hry gestapo odhodilo vizáž tajné policie a obě skupiny se do sebe pustili hlava nehlava. Ve znamení neustále zuřícího boje nešetřícího opravdu téměř nikoho jsme pokračovali následujících pár kilometrů až do bodu, kdy se během další hry s nádherným názvem ,,Malomocní‘‘ nechali všichni odbojáři nenápadně takticky vyřadit a beze strachu z gestapáků, kteří ještě bez rukou, nohou a očí utíkali před smrtkou, si předali zbytek zprávy a hra byla de facto u konce.
Po krátké svačinové pauze jsme zahájili výstup na Žďár. Hora to není nikterak mohutná, ale i tak byli někteří členové výpravy svolní vyčkat s obědem až na vrchol teprve po příslibu restauračního zařízení Zdeňka Pohlreicha, které, alespoň jak jsem tvrdil, se tam mělo nacházet. Jak mnohým jistě právě došlo, jsem pěknej lhář, protože na Žďáru žádná restaurace samozřejmě není. Ke svému účelu to ale stačilo a po cestě jsme se dokonce ještě vrhly na hrdinné dobývání exkalibrů v podobě rampouchů ze zlověstně rozeklaných kamenných útesů a taky vyzkoušeli velikost vnitřních prostorů takového stromu, na kterej už jsem zjevně moc starej a tlustej. Na samotném vrcholu se nám otevřely krásné výhledy do zasněžené krajiny a zklamání z nepřítomné restaurace rychle zažehnala obědová pauza. Pauza byla příjemná, ale moc dlouhá a navíc na polootevřeném vrcholu, takže vlastně spíš nepříjemná, protože se do nás s podobnou chutí, jako mi do svých připravených obědů, pustila vydatná zimeň. Vzali jsme tedy nohy na ramena a jali se prchat z kopce pod kopec. To byl začátek menší teplotní krize, kterou se částečně povedlo zažehnat až hrou na tanky (hra, kdy se ve dvou týmech rozdají karty tanků a silnější tank pak přebíjí slabší, ale jen ten nejslabší může ukrást vlajku druhého týmu a zvítězit), jež jsme jako hru na tanky vůbec nehráli. Ona se totiž sice jmenuje na tanky, ale dá se hrát i s událostmi skautské historie (novější přebíjí starší). My jsme ale vlastně nehráli ani tuto variantu a pustili se do varianty s událostmi z naší oddílové historie.
I poté ale teplotní krize z té části, ze které ještě nebyla zažehnána, stále dělala problémy. Mnozí toho dne jistě zjistili, že se vyplatí na takovéto akce nosit rukavice, pořádné ponožky a hlavně si dávat pozor aby neměli obuv plnou sněhu. Po cestě do Rokycan, kam jsme zamířili s vidinou nějakého místa vhodného ke zvýšení naší tělesné teploty, nebylo možno vynechat ještě pořádnou koulovačku se zajímavými rolemi jako byl třeba střelec, nabíječ, kapitán nebo čelní homogenní pancíř. Ve městě kde se během druhé světové války musela zastavit americká vojska jsme pak ve zbývajícím čase zapluli do Kauflandu, který, jak už to tak bývá, byl vítaným zakončením a lehkým populistickým krokem od vedení výpravy.
Teplotní krize zažehnána i z těch nejposlednějších zbytků, jídlo a pití nakoupeno, inzeráty u vchodu do obchoďáku vypsány! Všichni vypadají nadmíru spokojeně. Vyrážíme směr nádraží a vlakem zpátky do Plzně.
Akce – samozřejmě úspěšná. S jednapadesátkou, HUHA, to nejde jinak!

Čugi